Správní budova Povodí Moravy, Olomouc

U Dětského domova 263, Olomouc
1994 – 1995

První dokončená realizace větší stavby jakoby předznamenala jedno z opakujících se témat procházejících další prací, totiž stavění v typologicky nestandardních situacích, stavění „na hraně“. V tomto případě na hraně řeky Moravy i na rozhraní mezi městem a příměstskou krajinou.
Možná proto lze v této jednoduché stavbě nalézt určitou dualitu. Možná proto se v jejím ustrojení setkává – nikoliv snad střetává – charakter obou stran rozhraní. Stavba je statická, demonstrativně vystavěná z cihel a kamene a současně rytmus jejích fasád v oblouku určeném řekou uvozuje pohyb – plynutí řeky a tedy času. Dále má stavba sledující ohyb řeky dvě různé fasády – jedna čelí řece a druhá rozevírá náruč vstupního nádvoří. Přes svoji rozdílnost jsou obě fasády neseny týmž rytmem i modulací. Tektonika fasády a její okenní otvory se jen na obou stranách stavby vzájemně prostřídají. Na říční straně kamenný sokl tvořící povodňovou hráz nese velkými okny vylehčené patro kanceláří, z nichž na řeku shlížejí lidé zaměstnaní její správou, zatímco na straně nádvoří se rámy přízemí s velkými okny laboratoří a kantýny otevírají ke vstupu a nesou zdivo patra perforované jenom úzkými okny chodby, jejichž rytmus pod římsou doplňují keramické dlaždice s motivy říčního světa sochaře Michala Blažka. A podobně se střídá i uspořádání půdorysného dvojtraktu: v přízemí je chodba situovaná k řece, v patře k nádvoří. Sám tento dispoziční typ přinesla řeka, protože kdyby požadavek místa nebyl silnější praktických ohledů, stěží by takto administrativní budova mohla být uspořádána.
Zejména se však poloha na rozhraní města, tedy světa člověka a přírody projevuje v jakési dichotomii stavby, která chce být domem a současně jím být nechce. Na první pohled domem bezpochyby je, na druhé straně jakoby z tohoto zařazení unikala spíše ke stavbám kolonizujícím krajinu. Kyklopské zdivo soklu odkazuje k říčním bermám a regulacím, cihelné zdivo k objektům tereziánských fortifikací vrostlým do krajiny olomouckého předpolí.
Důsledně přírodní, „režné“ materiály stavby jsou užity nejenom pro její přírodní rámec, ale i pro trvanlivost a minimalizaci údržby. Na celé stavbě například není oplechování – parapety jsou kryty betonovými deskami, střecha není plochá, nýbrž pultová se sklonem vůči horizontále shodným s odklonem zemské osy od vertikály.
Stavba vznikala v pionýrských dobách českého stavebnictví po r. 1990, kdy jsem studoval v německých a anglických publikacích jak navrhnout sendvič a následně objížděl domácí cihelny – z nichž dnes již jediná neexistuje – a vybíral nejlepší lícové cihly. Bylo to, viděno z odstupu doby, činění nejednoduché i zábavné. Avšak smysl tohoto snažení potvrdila moravská povodeň rok po dokončení stavby. Zatímco na většině staveb zasažených rozlivem se její následky a stopy odstraňovaly léta, tuto stačilo ostříkat tlakovou vodou. Dokonce ani dubová okna, která se podařilo proti obvyklým smrkovým prosadit, nebyla touto katastrofou poškozena.
Zbývá dodat, že stavba získala ocenění novostavba olomouckého kraje desetiletí, které – jak jsem také předpokládal – nám žádnou další práci pro Olomouc nepřineslo…