Leibniz – Institut für Länderkunde (Leibnizův institut pro regionální geografii), Lipsko
2018

Ostrá trojúhelníková parcela není příliš vhodná pro umístění veřejné instituce, zvláště je-li její součástí veřejná knihovna. Složitosti zadání neulehčí situace, kdy instituce je situována pouze v části domovního bloku u ostrého vrcholu půdorysného trojúhelníku, zatímco ve zbylé části – u jeho přepony jsou umístěny obytné domy. Ostrá špice trojúhelníku přitom míří k náměstí, vlastně se v jediném bodě tvořeném vrcholem trojúhelníku obvodu náměstí dotýká. A odkud odjinud než z náměstí do instituce vstupovat?

Program Leibnizova institutu se přitom skládá z části veřejné – tvořené kromě knihovny přednáškovými a výstavními sály flexibilně propojitelnými v jediný velkoplošný prostor pro společenské akce – a z části vědecké a administrativní potřebující klid a soustředění na práci. Současně však vzhledem k politologické povaze instituce by její vedení mělo být umístěno v prostoru umožňujícím konání menších, uzavřených akcí propojujících instituci s reálnou politikou.

Soutěže jsme se přes tyto komplikace dané kombinací zadání, programu a tvaru parcely spolu s Andreasem Wolfem zúčastnili, neboť jsme autory zastavovacího plánu východní strany náměstí Wilhelm Leuschner Platz.

Protože veřejná instituce, zvláště ta zabývající se výkladem světa, má svou váhu, upravili jsme nejprve vlastní zastavovací plán parcely do přesné geometrické formy rovnoramenného trojúhelníku symetrického dle osy vstupu. Ten je na špici a tvoří ho velká forma městské loggie otevřené přes dvě podlaží. Na opačné straně trojúhelníkové dispozice, na její přeponě, je přes celou výšku budovy umístěna knihovna (ve třech podlažích pro veřejnost a dvou zázemí) otevírající se do klidu zahradně upraveného vnitrobloku. Zbylou část mezi vstupem a knihovnou – čili vlastní budovu institutu – jsme vertikálně rozdělili tak, že provoz přízemí určeného veřejným provozům (vstupní lobby, výstavní síň, přednáškový sál, foyer – vše s možností vzájemného propojení čili naprostého otevření přízemí) je zcela oddělený od pěti pater tvořících uzavřený celek pro vědce a správu institutu. Jeho jádrem je skleněným stropem osvětlená hala, po jejímž obvodu jsou na galeriích umístěna pracoviště, přičemž na špici trojúhelníku s pohledem do náměstí jsou otevřené společné prostory (čajové kuchyně). Podlahu atria tvoří piazzetta propojená se vstupní halou monumentálním schodištěm. Podél tohoto „veřejného prostoru“ piana nobile je umístěno vedení institutu. Piazetta tvoří jeho reprezentativní a současně flexibilní prostor (uzavřené konference) a je s okolním městem propojena velkým „urbánním oknem“ na fasádě. V přízemí je ve středu dispozice, tedy pod atriem, umístěn veřejný přednáškový sál.

Forma fasády interpretuje jak význam instituce tak tvar pozemku. Jeho trojúhelníkovým půdorysem určené zkosení pilířů vytváří ostrou hru světla a stínů proměňujících se dle denní doby, avšak vždy tvořících vysoký řád stavby. Ten však v jemné modulaci fasády není monumentální, nýbrž proměňován sluncem vystupuje na ploše „demokratické textury“  lidského měřítka. K zeměpisu pak odkazuje zelený odstín kamenného obkladu. Přesná geometrie, tedy tvar stavby jako celku i v detailu, podpořená kamennou fasádou zaručovaly budově obstát jako solitéru v nezastaveném prostoru i jako součásti bloku po jeho dostavbě.